Cestování

Víkend v Alpách

Víkend na přelomu května a června jsem strávila spolu s ostatními Erasmáky v Alpách. Konkrétně jsme vlakem, s jedním přestupem v Mnichově, dojeli do městečka Benediktenbeuern, které leží na úpatí Alp (i když takových “menších” Alp ještě) a je opravdu nádherné.

Z nádraží jsme se vydali nejprve na poslední nákupy do supermarketu Edeka a zamířili jsme do pronajaté chaty. Tato chata je totiž úplně mimo civilizaci, bez signálu, bez sprchy a jen se suchým záchodem (který nazývají kompostovatelný patrně asi proto, aby to znělo lépe). Takže opravdu divočina. Alespoň jsme měli zdroj vody (o teplotě asi 5 stupňů) přímo před chatou. Minule prý tato studánka byla vyschlá a museli chodit pro vodu zhruba kilometr.

Voda, kterou jsme použili na vaření, pití i mytí se.

Už těchto 6 kilometrů bylo docela náročných, přece jenom jsme táhli plné batohy a všechno jídlo na celý víkend a celá cesta byla, logicky, do kopce. K chatě jsme dorazili kolem osmé večer, zabydleli se a spolu s našimi dvěma tutory jsme začali připravovat večeři. Mimochodem, vařili jsme na kamnech, kde se topilo dřevem, což bylo skvělé a vrátilo mě to do dob dětství, kdy jsme na chalupě ještě neměli elektrický sporák, ale také jenom kamna. První večer jsme dělali špecle se sýrem, smetanou a slaninou. Kalorická bomba, ale pro 25 lidí asi jedno z jednodušších jídel. A bylo to moc dobré, samozřejmě.

Po večeři jsme hráli dvě seznamovací hry. Každý musel říct své jméno a stát, odkud pochází. Následně jeho soused musel zopakovat jeho jméno, stát a přidat to svoje. A zopakujte si takto 24 jmen a států lidí, které jste předtím většinou neznali. 😀 Kupodivu to ale nebylo tak těžké a opravdu nám hra pomohla se naučit naše jména. Druhá hra začala tak, že jsme si měli utrhnout tolik toaleťáku, kolik používáme na záchodě. Na začátku jsme si všichni brali tak 3 čtverečky, ale pak se to rozjelo a někteří si vzali třeba 7-10. Abychom se posléze dozvěděli, že máme o sobě říct tolik zajímavých informací, kolik máme útržků. Jak jsem pak byla ráda, že mám jen ty 3. Ono se to nezdá, ale není to úplně jednoduché to vymyslet a mluvit o sobě před tolika lidmi. Pak jsme se už přesunuli ven k ohni, opékali marshmallows a světe div se, hráli jsme městečko Palermo! I když Španěl, který byl vypravěč, to pojmenoval jako lov na vlky nebo něco v tom smyslu. Ale opravdu jsem byla překvapená, že tuto hru, i když třeba lehce upravenou, hrají skoro všude, minimálně v rámci Evropy. A všichni to hráli skoro s větším zápalem než my v dětském věku. No a pak jsme šly s holkami spát asi v jednu ráno, ale někteří pokračovali prý zhruba do tří.

V sobotu jsme se nasnídali (měli jsme šunky, sýry, marmelády, arašídová másla, atd) a vyrazili dobít vrchol! Počasí nám vyšlo naprosto luxusně, bylo jasno a přes den bylo kolem 23 stupňů. Během cesty jsme se postupně rozdělili na ty rychlejší a pomalejší, ono to asi ani u větších skupin jinak nejde. A po 2 hodinách jsme dorazili na Tutzinger Hütte (chatu), kde jsme si dali piva a svačinu. To jsme překonali převýšení zhruba 400 metrů. Ale bylo to většinou celkem v pohodě, kromě jednoho kratšího úseku v lese na sněhu, jsme šli po celkem slušných cestách.

Naše startovací pozice v sobotu ráno.

Až po pauze přišel ten pravý adrenalin. Hned za Tutzinger chatou bylo už poměrně dost sněhu, takže se tutoři nejprve rozmýšleli, jestli vůbec půjdeme až na vrchol. Naštěstí jsme šli a stálo to za to! Asi po půl hodině jsme se ale dostali do míst, kde byl jen sníh a klouzající cestička široká 30 centimetrů. A kdyby někdo neudržel rovnováhu či uklouznul, docela by se projel z prudkého kopce někam mezi stromy. To byla místa, kde jsem se opravdu bála. A nechápu, že jsem do toho šla.. I když jsme vlastně jinou možnost skoro neměli. 😀 Od té chaty, která byla zhruba v půlce, nám to k vrcholu trvalo skoro 3 hodiny – to bylo dalších 400 metrů převýšení – až jsme vystoupali do výšky 1801 metrů nad mořem. Ale to bylo i tím, že jsme opět v rychlejší skupině čekali na ty pomalejší, kteří, i přes opětovné upozorňování na to, že na hoře bude sníh a máme si vzít pevné boty se vzorkem, vzali běžecké boty s hladkou podrážkou. Kde nebyl sníh, tam jsme přelézali různě velké kameny, mezi kterými tekla voda (=tající sníh), takže ano, opět to klouzalo. Ale vyhlídka z vrcholu byla opravdu úžasná!

A jsme nahoře! Kde bylo paradoxně méně sněhu než v půlce výšlapu.

Po krátké pauze na jídlo (opět) a focení jsme se odhodlali na zpáteční cestu. Ta nám k oné Tutziger chatě trvala asi hodinu a čtvrt, ale připadalo mi to jen jako 20 minut, jak rychle to uteklo. Během sestupu se někteří už opravdu váleli ve sněhu a sjížděli určité části po zadku. Pak jsme si dali znovu pauzu a čekali jsme na pomalejší část naší skupiny přes půl hodiny. Nakonec jsem já s dvěmi kamarádkami a tutorem vyrazili dřív do naší chaty, abychom opět začali připravovat večeři. A hlavně zatopili v kamnech, protože to vaření na nich přece jenom trvá trochu déle. Za celou túru jsme ušli kolem 18,5 km – tj. cca 28 100 kroků. Což není zase moc, ale překonat k tomu převýšení 800 metrů, už docela dá člověku zabrat.

K večeři jsme udělali “asijskou” zeleninovou směs s rýží. Byla jsem poměrně mile překvapena, že jsme měli opravdu hodně zeleniny po celý víkend a nebylo jídlo v rámci možností zas až tak nezdravé. Po jídle opět někteří seděli u ohně, hráli na kytaru a zpívali a já s kamarádkami a tutory seděli uvnitř a hráli deskové hry. Na celém víkendu bylo taky skvělý, že jak jsem se hodně bavila právě s tutory, kteří byli jediní Němci na celé výpravě, mluvila jsem hodně německy a poslouchala hodně němčiny. Navíc když jsem řekla něco špatně (což bylo hodně často), opravovali mě. Jinak byla hlavní řečí samozřejmě angličtina, protože jednak ne všichni uměli německy na konverzační úrovni a navíc je to pro všechny zkrátka jednodušší a pohodlnější. Chtěla jsem jít spát opět kolem jedné hodiny ráno, ale to by se nemohli ostatní z venku přesunout do kuchyně = společenské místnosti, kde si pouštěli písničky, řvali do toho a dupali/tleskali do rytmu. A my bohužel spaly s holkama hned vedle té kuchyně, do které ani nevedly pořádné dveře. Respektive dveře tam byly, ale nedaly se ani normálně zavřít. Takže já usnula zhruba kolem druhé, ale kamarádka říkala, že až tak kolem půl čtvrté, no. Holt úděl větších skupin.

V neděli jsme už jen posnídali, sbalili se, uklidili chatu a před polednem vyrazili zpět do údolí do Benediktenbauer. Tam jsme si dali v restauraci oběd, dokonce nám k tomu hrála dechovka, zazněla i česká polka (podle mě docela pomalá) a zamířili na nádraží. Odtud přes Mnichov nám cesta zabrala cca 3 a čtvrt hodiny, což se velmi rychle uteče. Zvláště, když se například snažíte naučit Němce česky.. Ale taky jsem se od nich dozvěděla spoustu informací, mimo jiné i to, že i tady v Bavorsku se na vesnicích staví Májky jako u nás.

Celý víkend jsem si moc užila a jsem ráda, že jsem jela! I když nevím, jestli bych se do toho odhodlala, kdybych opravdu věděla, co nás čeká. 😀 O to víc jsem pyšná, že jsme to všichni dali. A po příjezdu do Regensburgu jsme už jen všichni zamířili do zasloužených sprch.

Tak to byl můj první výšlap v Alpách! Já jako dítě jezdila s našimi a známými do Vysokých Tater, ale v Alpách jsem byla takto poprvé. A snad ne naposled!

Máte také rádi chození po horách? Jaké místo je vaše oblíbené? Ráda bych se někdy vypravila i na túry do Rakouska či znovu do Bavorska.

Mějte se krásně,

Marky

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *